пятница, 6 января 2023 г.

O Borisovi

Boris utíkal lesy, a ho honili vlkodlaci. Fakt, oni ho honili, on slyšel jejich lovecké vytí někde na opačné stráně doliny. Podařilo se mu nějak ztratit cestu! Boris už běžel pomalu a těžce oddechavaje. Občas on už šel, neběžel. Nestačilo mu dechu na dlouhý běh.
Doufal v to, že vlkodlaci zůstali někde pozadu (to sotva), možná, ztratili ho stopu (to vůbec není možné), nebo získali si jinou kořist. Možná, najde se ještě nějaký příliš sebejistý a neobtížený moc velkou inteligenci vesničan, který by si rozhodl v táto roční období zkrátit cestu tam, kde by neměl, a se ztratí taky, jako Boris?

Ale se ztratit v lesích Eflaflly je těžko, i když se o to snažit. Všechny cesty jsou označené různobarevnými pásky, připoutanými na keře a dolní větvi stromů. Stačí vědět, pásky jakých barev musíš sledovat, a se ztratit prostě nejde. Tak, pokud se zabočí někam špatným směrem, stačí se vrátit zpátky k poslednímu pásku potřebné barvu a zvolit si směr správný. Ale v případě Borise „vrátit se zpátky“ znamenalo by potkat vlkodlaky.

Boris proběhl (spíše prokulhal) kolem stromu, na dolní větvi kterého byly tří různobarevné pásky: modrá s bílým pruhem, zelená s bílým pruhem a růžově-černá. Modrá s bílým pruhem ukazovala cestu asi k moři, a kam vedly ostatní dvě cesty, Boris nevěděl. On by potřeboval se vrátit zpátky, objevit si cestu, označenou žlutě-oranževými pásky, a tou cestou přijít buď do své vesnici (která měla název Vysoké Hovnice), nebo, sleduje její záhyby (a nepokoušeje o další zkrácení cesty přes neznámý les), do velkoměsta Laffenberg, hlavního města Eflaflly.

„Strašně otravná růžová barva“, pomyslel Boris o růžově-černém pásku. A pak si povšiml, že další růžově-černý pásek visí vpravo od cestu, protože označuje sotva viditelnou cestičku v lese, která někde mizí mezi stromy. Sám neví proč to tak udělal, ale Boris zabočil doprava na tu cestičku. To byla správná volba, protože Boris rychlým krokem dorazil k potůčku. A potůček, což je dobře známo, nenechavá na sobě pachové stopy, a pronásledovatele budou muset prozkoumat oba břehy po a proti proudu, aby si zjistil, kde Boris vykročil z vody. Boris to věděl dobře, a kvůli tomu zvolil přejít potůček brodem a nepoužit k tomu břevno, položené přes něj. Ale pak on šel dál stejnou cestičkou. Kdyby Boris byl trochu chytřejší, mohl by mít podezření o tom, že vlkodlaci mohou zase zachytit stopu, až přejdou potůček… ale se cestičkou jde snadněji, než přes keře. Unavený honičkou Borisův mozek už nebyl schopen udělat složité výpočty pravděpodobnosti.

Borisovi se trochu ulevilo, a on se zvolnil. Párkrát on se dokonce zastavil a poslouchal, jestli ho nepronásledujou vlkodlaci. Neslyšel nic zvláštního, snad nepronásledovali. Tak Boris šel a šel cestičkou, označenou růžově-černými pásky, a pak najednou les skončil a před Borisem byla vysoká svislá skalní stěna. Ve skále byla štěrbina, dost široká na to, aby její prošel člověk. Boris byl svalnatý a ramenatý, ta štěrbina pro něj byla, možná, těsná. Mohl by asi tam proklouznout nějak bokem. Uvnitř štěrbiny Boris zahlédl růžově-černý pásek, který někdo dál na kameň a přitlačil dalším kamenem, aby vítr ten pásek nesfoukl – takže žádné pochybností už nebyly – cesta vedla tam, do skály. Boris nějakou doby přemyslel nad tím, a pak se vmáčkl do štěrbiny a pokračoval v cestě.

Obyvatelstvu Eflaflly v Eflaflle žádné nebezpečí nehrozilo – no, za výjimkou vlkodlaků, jedovatých nebo dravých rostlin a hub, živelních pohrom, a, v případě protiprávního jednaní, šibenici – ale se uvíznout v štěrbině v skále Borisovi moc nechtělo. Cestou do skály šířka štěrbiny se zvětšila, její okraje se potkaly nahoře, a stala se z ní jeskyně. Vedle vstupu bylo něco naškrábané na zdi, ale Boris neuměl číst eflafllský (neuměl číst vůbec). Boris se zastavil. Do tmavé jeskyně se mu nechtělo, a on přemyslel nad tím, jestli by mohl jít zpátky do lesa, ale ten okamžik on si zaslechl funění a hekání vlkodlaků.
„Aha, my tě mít! My tě chytit a sežrat“, řekli jeden z vlkodlaků Borisovi, „ty vylézt ven, my tě chytit. No, dělej sem!“
„Nevylezu!“, odpověděl Boris a ustoupil o pár kroků do tmy jeskyně.
„Komu já říkat, vylézt sem!“, nadával vlkodlak, „hele, Šedivý, skok dovnitř vytáhnout kluk ven!“
„Já nechtít“, odpověděl jiný vlkodlak, „tam se na stěna napsaný slovy, který já nemít rád!“
„Co je tam?“, zeptal se třetí vlkodlak, nejmladší ze trojici, podle hlasu.
„Majetek víl, nepovolaným vstup zakázán“, přečetl nahlas po slabikách Šedivý, „co to je?“
„Já víl rád nemít a tam nelézt a ten vidlák nechytat“, s autoritou v hlasu řekl první vlkodlak.
„Já také rád nemít a tam nelézt“, rychle se přidal Šedivý.
Nastala trapná pauza.
„Proč vy na mě koukat? Já také tam nelézt!“, řekl třetí vlkodlak.
„No takhle my tady čekat v záloha až vidlák sem vylézt sám“, dostal nápad první vlkodlak. Nějaký čas vlkodlaci ještě funěli, hekali a se hádali o to, kdo kde bude čekat v záloze, a pak ztichli. Boris pochopil, že venku z jeskyni už cesta není, pokud nechce být roztrhaný vlkodlaky. Otočil se a vstoupil do tmy jeskyně.

Zdálo se mu, že uvnitř jeskyně se něco svítilo. Možná, nějaké se svítící houby, nebo světlo zvenku se nějak zvláštně lomilo v krystalech křišťálu. Ale Boris viděl své ruky a nohy. Kráčel dál, koukaje na své ruce a nohy, a pak narazil čelem do nízkého stropu. Zasyčel, ztratil rovnováhu, spadl, někam propadl, se odkutálel, spadl do nějaké (naštěstí, ne moc hluboké) šachty, až na její dno. Které, stačilo se Borisovi začat hýbat, prasklo pod nim, prolomilo se, a Boris málem oslep kvůli zářivému oslňujícímu růžovému světlu, osvětlujícímu nějakou zvláštní místnost, do které Boris spadl přes díry ve stropě.

Zdálo se, že spadl z výšky, než předpokládal, protože celým ho tělem se vlnil nějaký zvláštní pocit. Kdyby Boris mohl mít obavy o tom, že může mít otřes mozku (ve smyslu že by věděl, co to je), mohl by pomyslet o tom, že se bouchl do hlavy příliš silně, a má nějaké halucinaci. Ale Boris žádné takové obavy neměl, on se posadil a podíval se kolem.

Boris si objevil v kulaté místnosti, s dírou ve stropě. Tou místnosti poletovali, jako bubliny, nějaké jasně svítící růžové koule, a vedle zdi na opačné stráně stala skupinka mladých dívenek, a všichni koukali na Borise se strachem a hrůzou. Dívenky měli na sobě šaty s krátkými sukněmi, boty na vysokých podpatcích a různobarevné podkolenky, a měli zvláštní účesy. „Kdyby měli křidélky a magické hůlky, to by byly fakt víly“, - pomyslel si Boris.

Ale najednou ty růžové koule, které létali místnosti rychleji a rychleji, se prudce zastavily, bleskly a zhasli. Zvláštní pocity, se rozlévající Borisovým tělem, dosáhli maxima a zmizely. Růžové koule začali ztlumeně svítit, rozlétly se do výklenek ve stěnách místnosti. Holky v hrůze koukaly na Borise.
„Co to je, poslední zkouška?“, zeptala se jedna z nich.
„Ne, nejsem zkouška. Jsem Boris“, řekl Boris, „ahoj“.
Holky za odpověď začali ječet, a ječely takhle hlučné a takovými tenkými hlasy, že Borisovi začala bolet hlava.
„Mně zajímá, kolik dokážu toho vydržet“, pomyslel si Boris, a málem ztratil vědomí. Ale tento okamžik do místností vběhl nějaký muž, postavil se mezí Borisem a ječící holky, a nasměroval na Borise nějakou malou hůlku.
„Co se tady děje? Kdo jste?“, zeptal se muž. Měl na sobě dlouhý zelený kaftan, zelené kalhoty a zelené boty se zlatými přezky. Měl dlouhé tváře, dlouhé špičaté uši a dlouhé nádherné vlasy barvy zlata. Kdy on pochyboval hlavou, vlasy se krásně vlály, a se dostávali mu do pusy, kvůli tomu musel často ty své vlasy sfoukávat. Kromě toho, měl zdlouhavý přízvuk, takže se on zeptal opravdu tohle:
„Cóóo se tady děěěje? Pff! Pffff! Kdóó jstéé? Pffff! Fff!“
„Jsem Boris“, odpověděl Boris, „spadl jsem vodtud“, a ukázal na díru ve stropě.
Muž mávl svou hůlkou, a Borisové ruce sami se stáhli dozadu, jakoby spoutané.
„Kouzlo“, pomyslel si Boris trochu polekaně.
„Zveéééédnete se, pfff, pf a jdéééte tam! Pff“, řekl muž. Boris posléchl, a zvedl se (bez pomoci rukou nedokázal to na první pokus), otočil se a spatřil dveře. Vystoupil dveřmi a objevil se v jiné místností. Uprostřed byl stůl, kolem něj židli, a na židlích seděli lidi v různobarevných šatech a oblecích; a měli účesy natolik zvláštní, že Boris mohl by začít podezírat, že to byl nějaká sbírka cosplayerů, zobrazujících radu nějaké magické školy. Borisovi bylo řečené, aby se posadil na židli a o nic se nepokoušel. Lidi, povšimnouc Borise, začali nejednou na sobě řvát, nadávat a mlátit pěstmi do stolu. Holky pokradmo vystoupili z místnosti, kde byly růžové kouli, a někam utekly. V této místností bylo několik dveře, ale kam vedli, Boris nevěděl. Pod stropem visely bledě-žluté světicí kouli, ozařující tuto místnost příjemným teplým světlem.

Diskuze hlučně pokračovala dlouho, všichni najednou a navzájem si na sobe křičely, a na Borise z nějakého důvodu taky, a nedalo se pochopit, o co jde. Nakonec nějaká vysoká štíhlá dáma s dlouhým nosem tak surově a hrozně na všech zařvala a bouchla do stolu, že všichni zmlkly a ztichly. Ta dáma měla na sobě dlouhé šaty s vyšitýma růžovými měsíci a hvězdičkami, a špičatý klobouk, který vypadal jako čarodějnický.

Stalo se ticho.
„Pane Eljalsuliase, podejte mi zprávu o situace“, chladně řekla dáma.
„Tento subjéééekt, pfff, pf! Propadl sem přes diru ve stropě přímo během, pff, obřááááadu magické iniciáááaaci. A, pfff, pf! Táááady je. Tady sedííii, pfffff.
„Přímo v okamžik iniciaci?“, štíhlá vysoká dáma s dlouhým nosem prudce vzhlédla na Borise, on se polekal a spadl s židli. Všichni začali zase křičet, a dáma musela zase bouchnout do stolu a potřebovat, aby bylo ticho. Všichni se zase zmlkly, ale neúplně. Pokračovali nadávat šeptem.

Borise vyvedly z místností přes jediné dveře, a krátkou chodbou do malé cely. Měkce postrčily ho dál, a pak něco provedly, a objevila se mříž z tlustých ocelových prutů. A Borisovi ruce se náhle rozpoutaly, a on začal je protahovat a mnou si zápěstí.
Inu, Boris se objevil o opravdově cele. Kromě nějaké posteli a mříži, byl ještě záchod za příčkou, a žádný další nábytek. Ocelové pruty mříže byly zabudované přímo do stěn, a nebylo jasně, jak se mříž otevírala a uzavírala. Záchod měl malé umyvadlo, klasickou záchodovou mísu a splachovací nádrž. Takový luxus Boris ve své vesnici neměl, a nějakou dobu si hrál se splachováním vody.

Krátká chodba před celou byla osvětlená skoro stejnými letajícími kouli. Na chodbě byly stůl a židlička, a na židličce posedával nevysoký muž, skoro trpaslík, bojovný na první pohled. Skončiv hru se splachováním vody, Boris přikročil k mříži a zatáhl za jeden prut.
„Proč jsem tady? Nic jsem nespáchal, viď?“, zeptal se Boris toho trpaslíka. Trpaslík měl na sobě koženku, kožené kalhoty a kožené boty. Zrzavé vousy sahaly mu až po pás, a na hlavě, na bujné zrzavé vlasy, měl nakřivo nasazenou koženou čepici. Obličej měl kulatý a celý pihatý. Ten trpaslík byl silný a široký, postavu měl skoro čtverečnou, nebo, nejspíše, krychlovou.
„Ony nevědí, co s tebou počít“, vysvětlil on, „a já tě hlídám. Nevím ale proč bych měl“.
„Ale nic jsem neprovedl“, řekl Boris. Pak si popřemýšlel trochu, „nebo jsem něco provedl?“
„Provedl jsi něco, co se nestalo za celou historii Eflaffly“, řekl trpaslík. Boris si uzavřel pusu rukou.
„V naši dámské magické škole“, pokračoval trpaslík, „na konci třetího roku studia každá holka složí zkoušky, a ty nejlepší z nich, podle výsledků, podstoupí takzvaný obřad iniciaci, během kterého se otevírají a se zesilují jejich kouzelné schopností. Stávají se z nich víly, chápeš? A ty jsi spadl se stropu ten samý okamžik, kdy se ten obřad proběhal“.
„A co teď?“, zeptal se Boris.
„Nic. No, skoro nic“, odpověděl trpaslík, „jenomže teď ty jsi taky víla“.

Originál članku https://axshavan.dreamwidth.org/67762.html

Комментариев нет:

Отправить комментарий

Ублюдочный Гугл поломал форму комментариев. Извините.

Примечание. Отправлять комментарии могут только участники этого блога.